Proč si pleteme utrpení s láskou?

Často věříme, že čím víc pro druhé trpíme, tím víc je milujeme. Že naše vrásky od starostí o děti, naše tichá tolerance partnerových výbuchů nebo naše vlastní „nemoc ze smutku“ jsou metály za věrnost. Ale co když jsme jen uvěřili nebezpečné iluzi?

Pravda je taková, že utrpení není důkazem lásky. Je to nástroj moci.

Když trpíme „pro někoho“, nevědomky mu na krk věšíme neviditelný řetěz viny. Manipulujeme s prostorem druhých, aniž bychom si to uvědomovali:

• Scénář „Všechno jsem pro tebe obětovala“: Ve skutečnosti říkáme: „Teď jsi mým dlužníkem a nesmíš mě nikdy opustit, protože beze mě bys byl vrah mého štěstí.“
• Scénář „Špatně se mi dýchá, když zlobíš“: Dítě se učí, že jeho svoboda ohrožuje život rodiče. Stává se strážcem tlukotu cizího srdce namísto toho, aby žilo to své.
• Scénář „Mě už tu stejně nic nečeká“: Předvádění vlastní křehkosti a psaní závětí jako odpověď na partnerův pokus o vlastní život. Je to citový teror v masce bezmoci.

My všichni jsme se v tom někdy ocitli. Buď jako ti, co vinu přijali, nebo ti, co ji (často z hlubokého zranění) vysílali. Jenže v poli, kde vládne vina, nemůže dýchat radost. Agresor a oběť jsou jen dvě strany téže mince – oba se bojí skutečné, svobodné blízkosti.

Opravdová láska nepotřebuje, abychom se pro ni zmenšili nebo onemocněli. Opravdová láska nás volá k tomu, abychom byli zdraví, silní a celiství. Protože jen z plnosti můžeme dávat, aniž bychom za to chtěli „nájemné“ v podobě trvalých výčitek.

Dovolme si letos o Vánocích odložit tyhle staré scénáře. Uzdravme svou mysl tím, že přestaneme hrát hru na „ušlechtilé utrpení“. Naše děti nepotřebují naše oběti. Potřebují vidět mámu a tátu, kteří jsou natolik odvážní, že si dovolí být šťastní.

Přeji nám všem klid v porozumění, že naše hodnota se neměří množstvím slz, které jsme pro druhé prolili, ale množstvím světla, které si dovolíme žít.