SMĚT BÝT ŠŤASTNÁ (I bez souhlasu minulosti)

Čím dál jasněji vnímám, že mnoho našich rodinných „tradic“ jsou ve skutečnosti jen neviditelná vězení. Jsou to nánosy, které nás zastiňují tak dlouho, až zapomeneme, jak vypadá naše vlastní světlo.

Všimli jste si někdy, jak moc energie nás stojí hrát divadlo, abychom udrželi zdání klidu?

• Usmíváme se u stolu, zatímco naše tělo křičí rezignací.
• Zůstáváme v provizorních vztazích, protože se bojíme, že bez toho „vodítka“ nepřežijeme.
• Posloucháme stesky, které nás zatahují do cizích ložnic a her o moc, místo abychom řekli: „Tohle do mého světa nepatří.“

Dřív bych měla potřebu tyhle věci opravovat nebo proti nim bojovat. Dnes se na tu manipulaci, která se často tváří jako péče, jen dívám. Už vím, že milovat neznamená zachraňovat. Nemusím nikoho „vykupovat“ z jeho nálad, ani nést tíhu starých příběhů, aby se ostatní cítili lépe.

V jemnosti je síla – tento vzkaz jsem dostala v jedné své vlastní konstelaci rodových linií. Až díky konkrétním životním situacím jsem mohla prožít ten rozdíl na vlastní kůži.

Skutečná úcta k rodu netkví v tom, že s nimi budeme trpět, ale v tom, že pohneme prostorem tak, abychom byli prvními, kteří budou skutečně svobodní. Když přestaneme zachraňovat své blízké, uvolníme jim ruce, aby našli svou vlastní sílu. Teprve v té čistotě se můžeme přestat jen „vídat“ a začít spolu skutečně ŽÍT.

Žít si po svém, i s chybami, není zrada, ale dar nejen pro naše děti. Nemáme patent na správný život, ale přiznáváme, že jsme ochotni hledat „to nejlepší místo pro sebe“.

Někdy stačí jen dovolit si tu myšlenku…

Vporozumění „Smím být šťastná“