Jak to, že to nechápe ? Vždyť by mu/jí to pomohlo, jen kdyby…..
Tyto otázky většinou vytanou tehdy, když někdo nejedná podle toho, jak bychom chtěli a my bychom si tak přáli, aby se dotyčný změnil, aby pochopil, aby se probudil, aby vnímal svůj svět, stejně jako my vnímáme ten náš.
Kde se bere naše snaha, druhému vysvětlovat, radit, poučovat v takové maličkosti, jak má žít ?
Jako, že my už jsme na to přišli ? Že my už víme, jak na to ?
Když se to takto napíše, tak je to až jasně trapné, jak je to vlastně nemožné.
Pýcha, která z toho trčí jak hřebík je nepřehlédnutelná.
Přesto všechno jsme se ve svém životě této snaze nevyhnuli a patří to k vývoji a poznání sebe sama.
Opravdu za snahou někomu pomoci a potřebě mu vysvětlit jak má „lépe“ žít je láska ? Nebo je tam více podivně skrytých motivů, které spíše uspokojí naše vlastní ego, naši potřebu být oceněni ?
Není paradoxní, že chceme ocenit od někoho o kom si myslíme, že jeho život za nic nestojí ?
Není však nemožné, být oceněn někým, kým vlastně pohrdáme.
Není to naše vlastní neschopnost se ocenit ?
Není to náš vlastní strach z nedostatečnosti ?
Není to jen důkaz toho, že chceme někoho změnit, protože ho nejsme schopni přijmout v takového jaký jen, protože je pro nás nedostatečný ?
Nebylo by láskyplnější nechat komukoli jeho vlastní cestu a s láskou k němu i sobě se zodpovědně rozhodnout, zda na té cestě chci být s ním nebo jít svou vlastní ?