Jakmile se přestaneme dívat na prožité situace, jako na něco co se stalo a my za to nemůžeme, jakmile přestaneme hodnotit, že to či ono bylo špatné či dobré, jakmile si přestaneme chtít ze života vyzobávat jen ty chutná sousta a za ty méně chutná se zlobit na vnější svět, jakmile pochopíme, že vše co prožíváme je nekonečný zdroj poznání a to poznání je naší součástí, díky které se neustále vyvíjíme, jakmile si tohoto poznání začneme vážit, tak se současně začneme vážit i sami sebe – tak zjistíme, že jsme to my, kdo je naší kotvou, kdo je naším opěrným bodem, kdo je naší sílou, kdo je naší pravdou, kdo je naší láskou – zjistíme, že tím nejbohatším zdrojem jsme my sami – tak v ten moment začneme život opravdu milovat a přestaneme požadovat po ostatních to, co si můžeme vzít ze svého vlastního zdroje.